Obsah stránky

Základní informace

Dezinformace je opakem pravdivé zprávy, tedy lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti. Dezinformace není nic nového, používá se už dávno. V dnešní době je dezinformace šířena například v politickém boji (brexit, volba prezidenta v USA či v ČR), ale například i v oblasti zdraví, zdravé výživy atd. Navíc platí, že kdo se bojí, nechá se ovládat! V následující části jsou popsány pojmy, které se problematiky dezinformací týkají.


Cíle dezinformací

Dezinformace je lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl uvést v omyl a ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti určitým žádoucím způsobem, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti. Například:

  • vzbuzení dobrého či špatného dojmu: o nějaké osobě, události, díle, jednání apod. v zájmu politickém, ideologickém nebo soukromém
  • k ovlivnění veřejného mínění: vytvořena je již s tímto záměrem nebo pro jiný účel – například vytržením z kontextu
  • běžný typ komunikace: systematicky překrucovaná komunikace produkující systém nedorozumění, který působí falešným dojmem shody
  • míra a přípustnost určitého typu dezinformace: je dána morálními normami té které společnosti, skupiny či profese
  • Typy dezinformace:
    • aktivní: falzifikace nebo lež či podvod často uvedená společně s nějakým pravdivým tvrzením
    • pasivní: zatajení nějakého faktu, vynechání části informace při komunikaci, navození mylného dojmu
  • Podle časové posloupnosti:
    • plánovaná: fiktivní informace, že něco nastane
    • následná: používá se ve vnitřní domácí politice státu a spočívá ve zveřejňování pozměněných fakt po ukončení určité události
  • Postupy přípravy dezinformace:
    • řazení pravdivých a nepravdivých informací vedle sebe: nepravdivé jsou obtížně ověřitelné, zatímco pravdivé jsou notoricky známé a lehce ověřitelné; příjemce si informace propojí a považuje je za jednu pravdivou informaci
    • stylizace částečně nepravdivých a částečně pravdivých informací: to má vést k tomu, aby celá zpráva vyzněla nehodnověrně a příjemce ji proto odmítal celou jako nepravdivou; cílem je odvrátit pozornost od pravdivé informace
    • zveřejňování pravdivých informací tak, aby je příjemce pokládal za lživé: snaha o využití nepružného myšlení
  • Podle Výzkumné služby Evropského parlamentu: ti, kteří hovoří z pozice autority, mají povinnost zajistit:
    • aby každé konstatování skutečnosti, které učiní, bylo ověřeno, a aby byla zajištěna jeho správnost
    • aby jejich reportování zajistilo vhodnou rovnováhu v užití komentátorů
    • aby byla zajištění důvěryhodnosti citovaných zdrojů věnovaná náležitá péče
  • Odhalování dezinformací v ČR: firma Semantic Visions, František Vrábel – sleduje 90 % celosvětového zpravodajského obsahu – provádí pokročilou analýzu velkých dat z volně dostupných internetových zdrojů

Pojmy vztahující se k dezinformacím

Poznámka: pojmy jsou řazeny abecedně. Podrobnosti k jednotlivým pojmům jsou na samostatných stránkách.

Argument

Argument je důkaz, doklad, objasnění, zdůvodnění, že nějaké tvrzení je pravdivé nebo naopak nepravdivé, že platí nebo neplatí.

Argumentace

Argumentace čili postup přesvědčování se obvykle skládá z řady argumentů, které na sebe navazují nebo se podporují. Lineární argumentace, obvyklá ve vědách, začíná předpoklady (premisami), z nichž se pak odvozuje závěr. Naproti tomu dialektická argumentace staví proti sobě dvě (vzácně i více) řady argumentů – argumenty pro a proti.

Argumentační faul

Nedovolený dokazovací klam či logický trik, který má za cíl přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost předkládaných důkazů, zdůvodnění a interpretací. Nejspíš je zbytečné vysvětlovat cokoliv někomu s úmysly nečistými, či někomu, kdo se ztratil v moři své subjektivní pravdy projevené neschopností nebo spíše odporem rozumět v jeho skutečném, ne domnělém významu.

Argumentační fauly mohou být například s důrazem na rozum, na emoce, chybné vyvození, chybná příčina, obsahové chyby, chybné útoky či jiné argumentační fauly.

Podrobně viz Argumentační faul

Dezinformační web

Dezinformační web je internetová stránka, která buď zveřejňuje tendenční zpravodajství s cílem dezinformovat čtenáře k názorové nejistotě, či je zmanipulovat ke změně názoru nebo chování, tedy ideologicky motivované, nebo jsou to weby, na kterých jsou publikovány smyšlené šokující zprávy, které se rychle šíří internetem, a na základě vysoké návštěvnosti následně generují vysoké příjmy z reklamy, tedy komerčně motivované weby. Obecně platí, že tyto weby v žádném případě neslouží čtenáři.

Podrobně viz Dezinformační web

Důkaz a doklad o pravdivosti

Důkazy a doklady by nám měly pomáhat v orientaci, co je a co není pravdivé, abychom se mohli bezpečněji orientovat v životě. V rámci komunikace nejrůznějšího typu se setkáváme s nejrůznějšími tvrzeními, což v rámci nějaké výpovědi při komunikaci někdo předkládá jako informaci pravdivou, vysoce pravděpodobnou či nepravdivou.

Podrobně viz Důkaz a doklad o pravdivosti

Fake News

Fake News [fejk ňúz] (česky „podvržené zprávy“; původně z ruštiny „fejkovyje novosti“ z roku 2014, kdy to použilo Rusko na Ukrajině) jsou texty úmyslně šířící dezinformace či hoaxy za účelem ovlivnit a zmanipulovat příjemce.

Podrobně viz Fake News (podvržené zprávy)

Fakt

Česky skutečnost – je pojem pro jednotlivou poznanou a ověřenou dílčí skutečnost, je objektivní, popisuje realitu, může být ověřen, je prezentován v neutrálním jazyce, je nezávislý na pozorovateli. Rozdílný je názor, který fakta interpretuje.

Podrobně viz Fakt

Hoax

Anglické slovo hoax [:houks:] v překladu znamená: falešnou zprávu, mystifikaci, novinářskou kachnu, podvod, poplašnou zprávu, výmysl, žert, kanadský žertík. Jako hoax lze také označit šířenou zprávu, která obsahuje nepřesné, zkreslující informace, účelově upravené polopravdy nebo směs polopravd a lží. V elektronické komunikaci je hoax speciálně nevyžádaná e-mailová nebo IM zpráva, která uživatele varuje před nějakým virem, prosí o pomoc, informuje o nebezpečí, snaží se ho pobavit apod. Hoax většinou obsahuje i výzvu žádající další rozeslání hoaxu mezi přátele, příp. na co největší množství dalších adres, proto se někdy označuje také jako řetězový e-mail.

Podrobně viz Hoax – falešná zpráva

Kognitivní (poznávací) zkreslení

Kognitivní (poznávací) zkreslení je systematická, opakovaná chyba v myšlení, rozhodování, odhadech, vzpomínkách, zapamatování a jiných myšlenkových procesech, přičemž závěry o jiných lidech a situacích mohou v těchto případech být vyvozeny nelogickým způsobem. Typem tohoto zkreslení je tzv. Dunningův–Krugerův jev zkoumaný sociální psychologií a objevený teprve v roce 1999. Jde o poznání, že míra odbornosti v daném oboru má vliv na schopnost hodnocení sebe i druhých. Zjistilo se, že lidé s nízkými schopnostmi a kompetencemi mají o svých schopnostech nadnesené mínění, které je rezistentní (odolné) změně i při přímé konfrontaci s populačním průměrem. Naopak nadprůměrní lidé jsou sice schopni lépe odhadnout své výsledky, přeceňují však všechny ostatní. Jinak řečeno, pokud dostanou zkoumané osoby k dispozici výsledky ostatních, a mají znovu ohodnotit svůj dosažený výkon, podprůměrní lidé svůj postoj nezmění, nadprůměrní naopak svůj odhad upraví tak, že je výrazně bližší skutečnosti. Lidé s nízkou úrovní znalostí výrazně přeceňují vlastní pochopení problematiky a nemají zájem získávat nové informace. Například pokud lidé informace o politice získávají pouze prostřednictvím facebooku, jsou jejich znalosti zpravidla limitované. Naprostá většina přečte pouze krátký úvod, a nikoliv celý příspěvek. K řadě důležitých informací vůbec nedojdou, takže získávají zkreslený pohled na věc. Zároveň žijí v přesvědčení, že se v problematice orientují mnohem lépe, než je tomu doopravdy. K naprostému zkreslení informace tak může dojít i pouhým výběrem jinak pravdivých skutečností.

Výběr ze známých zkreslení:

  • apofenie: univerzální lidská tendence vidět vzory v náhodných datech, například druh nepatologické apofenie „pareidolie“ je situace, kdy vnímáme zrakové tvary ve zvucích či obrazech. Například zvířata vidíme v oblacích, lidské obličeje například na dlaždičkách. Sluchovou pareidolii prožíváme, když ve zvuku sprchy jakoby slyšíme zvonění telefonu.
  • atribuční chyba: jedná se o nevnímání událostí jako zcela náhodného dění, neboť pro lidi je snesitelnější věcem rozumět a mít pro ně vysvětlení. Ze shromážděných informací formulujeme subjektivní teorie o dění světa, kterým přisuzujeme určité příčiny, což nám pomáhá pochopit, předpovědět a očekávat dění kolem nás. Vlastnímu úspěchu připisujeme naši výjimečnost, dokonalost, tedy naší zásluhu, kdežto na úspěchu jiných mají podle nás větší podíl i vnější podmínky.
  • efekt nadměrné sebedůvěry: ten vede k tomu, že lidé mají tendenci nadhodnocovat své schopnosti, vyhlídky a šance na úspěch. Lidé pravidelně nadhodnocují svou schopnost porozumět textu, předpovídat výsledky sportovních utkání nebo schopnost předpovědět své chování a výsledky životních událostí, v neposlední řadě v oblasti ekonomických předpovědí a investičních záměrů. Nadměrná sebedůvěra se dělí na tři podkategorie:
    • přeceňování se: důvěra v to, že člověk může být lepší, než je objektivně možné
    • nadhodnocování: důvěra v to, že člověk je relativně ke zvolené skupině lidí lepší než ostatní
    • nadměrná přesnost úsudku: příliš velká jistota ve svůj úsudek
  • efekt nejednoznačnosti: sklon volit možnosti, u kterých je známá pravděpodobnost příznivého vývoje, oproti možnostem s neurčitým vývojem, kdy rozhodování je ovlivněno nedostatkem informací. Například averze k risku v ekonomice nebo nedůvěra v nové pracovní postupy.
  • efekt podpory již zvoleného: vědomá či nevědomá obhajoba rozhodnutí, které osoba v minulosti již uskutečnila a naopak v odsouzení ostatních možností, které nebyly zvoleny. Obhajoba i odsouzení jsou však nezávislé na racionálních faktorech a mohou být nebezpečné při tvorbě budoucích rozhodnutí (to stejné řešení bez ohledu racionální vyhodnocení). To souvisí i s tím, že nejlépe si člověk pamatuje vzpomínky příjemné a pozitivní, o něco hůře vzpomínky nepříjemné a negativní, nejhůře potom vzpomínky neutrální.
  • haló efekt: je ovlivnění obecným prvním nebo nejsilnějším dojmem, kterým na nás určitý jedinec zapůsobil – ať už kladným nebo záporným. Pokud je např. první celkový dojem o člověku příznivý, později se celé jeho chování, rysy a řízení hodnotí kladně. V případně záporného dojmu se na jednání člověka dívá prioritně záporně. Příkladem je klidné a spořádané chování žáka, které učitel bez dalšího zkoumání může vyhodnotit, že se jedná o chytrého žáka. Pokud je někde profilová fotografie atraktivní, má vliv (zejména na muže u profilových fotografií žen) i přes to, že si lidé uvědomují její nepravost.
  • IKEA efekt: když si něco postavíme či vyrobíme sami, má to pro nás větší hodnotu. Hodnota, kterou nějaká věc získá díky našemu většímu zapojení, je subjektivní a zpravidla nezajímá nikoho jiného než nás.
  • klam dostupnosti: máme tendenci upřednostňovat informace, které si při rozhodování snadno vybavíme. Vybavujeme si je snadno proto, že se o nich často mluví, často je vidíme nebo jsou momentálně aktuální (např. módní trendy – vnucená změna). Z tohoto důvodu se klam dostupnosti využívá v reklamě, marketingu, politice apod. Proto se například bojíme více teroristického útoku, letecké katastrofy, než kouření nebo jízdy autem.
  • kognitivní (poznávací) slepá skvrna: neschopnost uvědomit si a rozpoznat vliv zkreslení na sebe sama. Zpravidla si lidé více všímají poznávacích zkreslení a argumentačních faulů u ostatních, než u sebe. V rámci tohoto zkreslení je pak možné, že dotyčný vyvozuje chybné závěry o svém přesvědčení, které považuje za bezchybné, správné a objektivní.
  • konzervativní zkreslení: tendence upřednostňovat původní důkazy a informace před novými. Jedná se o neochotu přehodnotit vlastní stanoviska na základě nových dostupných důkazů, které může vést až k iracionálnímu rozhodování. Klasickým příkladem je dávná neochota přijmout nová fakta, která dokazovala, že země je kulatá, nikoliv placatá.
  • kotvení: je přirozenou lidskou tendencí spoléhat se (kotvit) při rozhodování na jednu informaci či fakt, byť nemusí být relevantní, úplná či pravdivá. Pokud je kotva „spuštěna“, rozhodujeme se podle ní. Když se například s někým dohadujeme o ceně, ten kdo první určí nějakou výši, tak je další rozhodování ovlivněno touto částkou. Na to se sdělí, že bude ale poskytnuta sleva. Ve skutečnosti cena „po slevě“ bude vyšší, než by odpovídalo ve srovnání s obdobnými výrobky. Kdybychom „kotvili“ naopak na nízkou cenu, tak by se nám zvýšení ceny zdálo nepřiměřené, i když by tato cena byla nižší než v předchozím postupu „shora“. Na „kotvu“ mohou naletět i odborníci.
  • potvrzovací (konfirmační) zkreslení: je tendence člověka upřednostňovat ty informace a výklady, které podporují jeho vlastní názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením, případně vykládat nejednoznačné informace tak, aby byly v souladu s jeho názorem. Efekt potvrzovacího zkreslení je silnější u emočně podbarvených záležitostí a u silně zakořeněných názorů. Pokud jsme si na něco udělali názor a bezmezně mu věříme, automaticky vyhledáváme informace, které tento názor potvrzují. Důsledkem potvrzovacího zkreslení je přehnaná důvěra ve vlastní názory a možnost, že člověk své názory zachová nebo dokonce posílí, i když se setká s důkazem, který je vyvrací. Mozek nás dokáže omámit svůdnými lžemi, které z nás vytvářejí hrdiny. Chce, abychom se v příběhu o našich vlastních životech cítili jako odvážní, stateční supermani.
  • pštrosí efekt: rozhodnutí ignorovat nebezpečné či nepříjemné informace. V debatě se může projevit přesouváním důkazního břemene. Tento efekt je výsledkem chybného myšlenkového procesu za účelem ochrany sebe sama před problémem – čím déle člověk problém obchází a ignoruje, tím více jej vytěsňuje na okraj, až jej nevidí – problém ale existuje dál a nejsme na důsledky připraveni.
  • sklon eliminovat jedno riziko (vůbec neriskovat): jde o tendenci zcela eliminovat jedno z existujících rizik, a to i tehdy, když existuje alternativní řešení se stejnými nebo nižšími náklady, jehož výsledkem je nižší celkové riziko. Jsme raději, když dostaneme něco zadarmo, třeba i nekvalitní, než si něco málo zaplatit za kvalitnější. Již nehodnotíme riziko nekvality.
  • stádní efekt: tendence přijímat myšlenky a názory, které zastávají i ostatní. Nárůst náklonnosti vůči určitému názoru s tím, jak roste počet lidí zastávající tento názor. Pokud je něco dostatečně populární, může se stát, že popularita tohoto tvrzení přehluší objektivní a doložitelná fakta, která ho vyvrací.
  • vyzobávání rozinek: obecně znamená snahu zajistit si pro sebe nejlepší nebo nejvýhodnější části něčeho a horší či méně výhodné části přenechat druhým. Jedná se o klam neúplných důkazů, tedy neetický postup, kdy se uvádějí jen argumenty nebo příklady, které svědčí ve prospěch vlastního názoru, zatímco opačné argumenty nebo příklady se vědomě vynechávají.
  • zkreslení sloužící sobě: je tendence vidět a hodnotit své chování shovívavěji než chování druhých. Úspěchy připisujeme svým schopnostem, dovednostem a snaze, zatímco neúspěchy jsou připisovány vnějším faktorům. Při interpretaci nejednoznačné informace si ji vykládáme způsobem, který je výhodný pro naše zájmy. Při srovnávání sebe sama s ostatními má většina lidí tendenci hodnotit se lépe než průměr. Považují se za lepší, inteligentnější, schopnější atp. než průměrné osoby. Důvodem může být snaha udělat dobrý dojem na ostatní, jako ochrana vlastní sebeúcty.

Kritické myšlení

Je myšlení nezávislé. Výchozím bodem kritického myšlení jsou informace a informovanost. Podmínkou takového myšlení je vztah individuálního vlastnictví k myšlenkám. Každý se rozhoduje za sebe, myslí za sebe. Nezávislost myšlení je základní vlastnost kritického myšlení. Kritické myšlení ale nemusí být nutně originální, protože člověk může přijmout myšlenku nebo přesvědčení od druhé osoby a přitom je pořád vnímat jako své vlastní. Jen takové myšlenky musí přejímat kriticky, tzn., že myšlenky projdou jeho procesem testování, zkoumání a hodnocení tvrzení a předpokladů s cílem zjistit jejich platnost, či pravděpodobnost. Tak se stává ochranou proti klamům, podvodům, pověrám a mylnému chápání sebe samých a světa kolem nás.

Podrobně viz Kritické myšlení

Lež

Lež je jeden z klamů, druh manipulace, je nástrojem zbabělců. Lež je nepravdivý výrok, většinou s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody (chci > zalžu > mám), získání majetku, vítězství v diskuzi, diskreditace protivníka, zachování či vylepšení pověsti, odvrácení ztráty, vyhnutí se trestu, ale je i lež milosrdná (například o zdravotním stavu). Lež je (většinou) záměrný omyl, „který to o sobě ví“. Lží není omyl, pokud si osoba není vědoma, že sděluje nepravdu. Někteří lidé lež vydávají za alternativní pravdu, nebo za jiný názor, ale je to stále lež. Lidé nemají rádi, když jim někdo lže. Lháři se pasují do role někoho, kdo má právo rozhodovat o tom, co ten druhý potřebuje či nepotřebuje vědět. Asi málokdy nastane situace, že někdo řekne: „To jsem rád, že jsi mi tehdy lhal, že jsi mi neřekl pravdu.“

Typy lží: polopravda (něco je zamlčeno), zamlčování (pokud existuje dohoda, že se budou lidé svěřovat), mlžení (zatajování, odvádění pozornosti), lež dětem (nepravdivé vysvětlení určitého tématu tak, aby bylo přijatelnější pro děti), sebeklam (přesvědčení sama sebe o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti – čím silnější je lhaní sobě, tím více se zdokonalujeme ve lhaní, posilujeme sebevědomí), lichotka (přehnané chválení nějaké osoby, zpravidla s cílem vloudit se do její přízně).

Jak se dá někdy jednoduše poznat lež? 1. Vyhýbání se přímé odpovědi ano/ne – odpověď začne slovy: tak, no, nebo složitá odpověď. 2. Odpověď na otázku: „Proč Ti mám věřit?“ lidé mluvící pravdu odpovídají: „Protože já říkám pravdu!“ Lháři odpovídají: „Jsem čestný člověk“, nebo „Nemusíte mi věřit, pokud nechcete.“

Platí, že cokoliv řekneme, co sdělujeme, o čem informujeme, má své důsledky. Když někomu něco nalžeme, může se nám to jednou vrátit. Dokud existuje někdo, kdo si pamatuje, že konkrétní nepravdivé sdělení vzniklo naší výpovědí, stále nám hrozí, že budeme odhaleni. Pak se dá předpokládat, že budeme muset čelit sankcím za vše, co naše lež způsobila, stejně jako usvědčení, že jsme lháři.

Lhaní vyžaduje úsilí. Pokud má být lež účinná, a pokud se lhář chce vyhnout odhalení, musí si samozřejmě pamatovat, komu co nalhal. Nemusí tedy jen držet v paměti, jak se věci ve skutečnosti mají, ale i svůj vlastní smyšlený scénář. A z tohoto scénáře plynou důsledky, které musí též upravit, pokud má jeho lež zůstat konzistentní. Lhaní je energeticky náročné „na údržbu“, daleko náročnější než pravda.

Manipulace

V sociální psychologii a sociologii termín manipulace označuje snahu o působení na myšlení a chování druhé osoby či více osob. Manipulovat znamená vědomě i nevědomě ovlivňovat druhé lidi ve prospěch prosazení osobních cílů a přání manipulátora. Jiné vysvětlení tvrdí, že o manipulaci lze hovořit všude tam, kde se od osob požaduje, aby něco vykonaly či naopak nevykonaly – zpravidla v rozporu s vlastními zájmy – přičemž tento požadavek není formulován otevřeně, případně kde osoby, snažící se získat ostatní pro své cíle, úmyslně klamou. To je rozdíl od motivace, kdy ovlivňování druhého člověka není v rozporu s jeho zájmy.

Podrobně viz Manipulace

Misinformace

Jedná se o nesprávné nebo zavádějící informace, které ale nejsou šířeny ani systematicky, ani úmyslně s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.

  • šíření ve velkém: pokud se tak děje, bez náležité opravy, vede to ke stejnému výsledku, jako dezinformace – tedy k přijetí rozhodnutí nebo osvojení názorů na základě nepravdivých informací
  • důsledkem misinformace mohou vzniknout falešné vzpomínky u dětí školního věku: děti si jsou schopny zapamatovat přesné informace, ale při pokládání sugestivních dotazů v osobním rozhovoru se jejich paměť přizpůsobí novým podnětům a stává se nepřesnou v pozdějších výpovědích (děti přizpůsobují svou výpověď podle toho, co si myslí, že se od nich očekává, u menších dětí záleží i na stupni vývoje)
  • Zdroje:

Názor

Vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby k určité skutečnosti. Je subjektivní, je vytvořen, interpretuje realitu, nemůže být ověřen, je prezentován v zaujatém jazyce. Je potřeba si dát pozor na konfirmační (potvrzovací) zkreslení, protože člověk má tendenci upřednostňovat ty informace a interpretace, které podporují jeho vlastní názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením, případně vykládat nejednoznačné informace tak, aby byly v souladu s jeho názorem.

Podrobně viz Názor

Propaganda

Je vnímána jako rozšiřování názorů a informací za účelem vyvolání anebo zesílení určitých postojů nebo jednání mas ovládaných skupinou, která dané mase vládne pomocí ideologie. Propaganda byla původně definována jako šíření neobjektivních a předpojatých idejí a názorů, často za použití lží a klamu. Propaganda ale nemusí být založena na podvodu a přímé lži, a nemusí být vždy spjata pouze s totalitními režimy. Dnes je propaganda definována jako ovlivňování veřejného mínění pomocí prostředků politických symbolů, případně jako management skupinových postojů prostřednictvím manipulace symbolů. Cílem je předat příjemcům určitý názor či úhel pohledu, přičemž je snaha docílit toho, aby tento názor či myšlenku publikum „dobrovolně“ přijalo za své. Propaganda je obvykle spojována s válkou a mocí. Propaganda říká lidem, co si mají myslet, vzdělání by je mělo učit myslet.

Podrobně viz Propaganda


Tipy

  • než pošleme nějakou informaci dál: nereagujme emotivně a ihned, počkejme minimálně 2 minuty a zkusme se zamyslet, zda opravdu pošleme nějakou informaci dál, zda to bude užitečné
  • schopnost odhalit manipulaci a bránit se jí zvyšuje vzdělanost, rozhled, zkušenosti s podobnými praktikami a svobodný přístup k informacím. Naší odolnost naopak oslabuje identifikace s davem, v davu ztrácíme svou individualitu a osobní zodpovědnost.

Související

  • Příjem nových informací – to, zda nás osloví nové informace, se řídí určitými zákonitostmi. Nestačí tzv. objektivní fakta. Ta mohou být pro jednoho argumentem, pro druhého útok na jeho identitu.

Zdroje informací

Odkazy

Interní

Externí

Knihy