Obsah stránky

Základní informace podrobněji

Učení se není nic jiného než zlepšování funkce a výkonnosti mozku. Poznáváním, jak mozek funguje, získáváme znalosti o tom, jak se lépe učit. Nestačí nám intuice. I mozek se dá totiž ošálit nejrůznějšími kognitivními zkresleními. Učení se je osvojování si nových znalostí nebo dovedností a schopnost je později použít. To, jak rychle si znalost či dovednost osvojíme, představuje jen část problému. Nestačí jen znalost faktů či dat, důležité je pochopení a porozumění. Základem naší efektivnosti je schopnost chápat svět kolem sebe a hodnotit svůj vlastní výkon. A to důležité, musíme být schopni si v potřebný okamžik znalosti či dovednosti správně vybavit.


Proces učení se

Neuronová síť mozku je velice plastická, dá se ovlivnit. Proto je důležité dát možnost mozku, aby pracoval, aby přemýšlel, aby se zdokonaloval, aby posiloval potřebná spojení. Čím více se učíme, tím více možných spojení vytváříme pro další učení se. Díky dostatečnému úsilí se při učení soubory vzájemně souvisejících myšlenek nebo částí motorických dovedností propojují do smysluplného celku, a tím vytváří mentální modely, které představují formu hluboce zakořeněných vysoce efektivních dovedností.

Proces učení zahrnuje minimálně tři kroky, kde předmět učení = informace či dovednost:

  • 1. zakódování (vštěpení) předmětu učení: odehrává se v krátkodobé pracovní paměti
  • 2. konsolidace: předmět učení se převádí do kompaktní reprezentace předmětu v dlouhodobé paměti – reorganizují se a stabilizují paměťové stopy a přiřazuje se jim význam, současně se vytvářejí spojení s minulými zkušenostmi a dalšími znalostmi či dovednostmi již v dlouhodobé paměti uloženými
  • 3. vybavení: při něm se předmět učení aktualizuje, nově interpretuje, a umožňuje ho v případě potřeby použít

Dále platí:

  • Učení se vždy staví na předchozích uložených znalostech. Události interpretujeme a pamatujeme si je tak, že vytváříme spojení k tomu, co již známe.
  • Čím víc toho víme, tím více možných spojení máme k dispozici pro přidávání (napojování) nových informací.
  • Schopnost vybavit si to, co vím, závisí na opakovaném použití této informace či dovednosti (nutnost udržovat paměťové dráhy stále funkční) a na tom, že si vytvoříme účinné nápovědy pro vybavování, které pomáhají vzpomínky reaktivovat – při pravidelném (opakovaném) vybavování naučených informací se posilují spojení v paměti i nápovědy pro vybavování a zároveň se oslabují paměťové dráhy ke konkurenčním vzpomínkám.
  • Při opětovném vybavení (nové interpretaci) se zapamatované informace či dovednosti nově aktualizují – doplní se o nové informace a propojí se s později získanými poznatky.

Podmínky učení se

Podmínky učení souvisí s tím kdo se učí, kde se učí, jak se učí, co se učí, kdo učí, atd., tak, aby došlo k účelnému osvojování vědomostí či dovedností tak, aby byly kdykoliv k dispozici, když to bude potřeba.

Ukládání do paměti

  • bdělý stav: faktické informace, například učení se z knihy, kde jsme zaparkovali auto, atd., se zachycují v oblasti mozku zvané hipokampus – krátkodobá paměť, dočasné úložiště. Zde se shromažďují nové vzpomínky. Ten má ale omezenou kapacitu, která se může vyčerpat.
  • spánek: při spánku dochází k přesunu vzpomínek do dlouhodobé paměti – mozkové kůry –, a tak se krátkodobá paměť uvolní.
  • rekonstrukce naučeného před spánkem: spánek umí zrekonstruovat vzpomínky zapomenuté krátce po samotném naučení, tzn., že po prospané noci lze získat přístup ke vzpomínkám, které jsme před spánkem nedokázali vyvolat. Non REM spánek je odpovědný za upevňování faktických informací a záchranu ohrožených vzpomínek.

Konsolidace paměti

  • spánek: ten spouští konsolidaci paměti. Mistra nedělá učení se či cvičení. Mistra dělá učení se či cvičení a následně prospaná noc. Pokud se nevyspíme hned první noc po učení, přijdeme o možnost zkonsolidovat vzpomínky, přestože se potom „dostatečně dospíme“. V případě konsolidace paměti funguje spánek na principu „všechno, nebo nic“.
  • proces ukládání do dlouhodobé paměti – konsolidace: nových poznatků, mentálních reprezentací, dovedností – probíhá v řádu hodin až dnů
  • proces propojování: důležité jsou předchozí znalosti, poznatky, zkušenosti, dovednosti, ke kterým se nové přiřazují a propojují s nimi
  • tvorba paměťových stop: je proces vštěpování (kódování) nových reprezentací v mozku

Vybavování z paměti

Učíme se proto, abychom potřebnou znalost či dovednost měli k dispozici v okamžiku, kdy to potřebujeme. To nám zajistí jejich vybavení z paměti.

  • bezpečné vybavení si informace či dovednosti: to je možné pouze tehdy, když to máme v paměti dokonale uložené, co jsme opravdu pochopili, co prakticky používáme nebo co má pro nás emoční význam
  • souvislosti – kontext: na tom záleží rychlost a přesnost vybavení, na posledním vybavení si a na množství a barvitosti nápověd, které jsme si s daným poznatkem propojili a dokážeme si je přivolat na pomoc – souvislosti nám dokážou zpřístupnit i hluboce uložené vzpomínky
  • cílené vybavování: během něj se naučená látka dále formuje, lépe si ujasníme hlavní principy a následná nová konsolidace pomáhá upevnit její význam, posílit spojení s předchozími znalostmi, oživit nápovědy a paměťové stopy potřebné pro pozdější vybavení a oslabí se konkurenční nápovědy a paměťové stopy
  • snadné vybavení při tréninku: čím snadněji si znalost nebo dovednost vybavíme, tím menší bude mít trénink vybavování přínos k jejímu uchování
  • větší úsilí pro vybavení při tréninku: čím větší úsilí musíme vynaložit na vybavení znalosti nebo dovednosti, tím pevněji ji trénink vybavování upevní – znalosti a dovednosti budou silnější, přesnější a trvalejší
  • problém s vybavením: v důsledku nepoužívání informací či dovedností nebo přesměrování nápověd je zapomeneme v tom smyslu, že si je nejsme schopni snadno vybavit – platí, že co nepoužíváte, o to přicházíte
  • zapomínání: na většinu toho, co jsme se kdy naučili, si pokaždé nevzpomeneme, což je i svým způsobem užitečné, abychom měli rychle k dispozici to, co opravdu potřebujeme

Spánek a učení se

Spánek je nedílnou a nezbytnou součástí učení se.

  • spánek před učením se: osvěžuje naši schopnost tvořit si nové vzpomínky
  • potřebná doba spánku: jeden spánkový cyklus trvá cca 90 minut, čím více cyklů proběhne, tím více může mozek nové informace zpracovat
  • NREM spánek: reflexe – ukládání a posilování nových nezpracovaných faktů a dovedností
  • REM spánek: integrace – propojování a míchání nových informací a dovedností, začleňování mezi všechny minulé zkušenosti, kterým se vytváří čím dál přesnější model fungování světa, včetně inovativních poznatků a užitečných schopností

Podrobně viz Spánek – podrobně


Vybrané metody učení se

Zásady

  • žádný styl není zázračný: lidé jsou různí, nové informace přijímají a zpracovávají odlišně: například někdo se lépe učí z vizuálních podkladů, jinému vyhovuje písemný text, další preferuje audionahrávky.
  • jazykové dovednosti a schopnost porozumět textu: to nám pomůže vždy, proto to musíme trénovat
  • způsob výuky, učení: to je důležitější ve vztahu k povaze předmětu, než určitý učební styl – něco jiného je přírodopis, matematika, poezie, výtvarno, hudba
  • využití všech zdrojů: máme různé druhy inteligence, tak je využijme všechny naplno

Opětovné čtení – biflování

Učení se celé látky najednou. Rychlé, ale krátkodobé získání vědomostí, které se opírá o krátkodobou paměť, tzv. momentální výkon. Rychle nabyl, rychle pozbyl. Nalít a hned zase vylít. Nacpat se k prasknutí, ale hned zase skoro všechno ven – jako při bulimii.

  • vznik sebeklamu: opakovaným čtením nebo nějaké činnosti nám znalost či dovednost připadá stále známější a my máme pocit, že je už ovládáme, což není pravda
  • trvalá znalost či dovednost: opětovné čtení, biflování, nemá účinek na dlouhodobou paměť – viz vysvětlení u spánku
  • zvládnutí učiva: to neznamená znát doslova text, kterým je popsáno, ale ovládnutím myšlenky tématu

Trénink vybavování

K tréninku vybavování slouží například test nebo kvíz. Učení je pomalejší než při opakovaném čtení, překonává ale žádoucí potíže, vede k trvalejšímu získání vědomostí, které se opírá o dlouhodobou paměť, tzv. základní navyklý výkon.

Poznámka: Při opětovném vybavování dochází ve zvýšené míře k myelinizaci axonů, jejich obalení a zpevnění v určité části. Tzv. myelinová pochva pak funguje jako izolant a čím je vlákno silnější, tím jsou myelinové segmenty delší, což urychluje vedení vzruchu až o dva řády.

  • záměrné vzpomínání – vybavování: vybavením si určitých faktů, pojmů, událostí – druhý den, třetí den, za týden, za měsíc, atd. – nejlépe vlastními slovy –, tím více si znalost či dovednost upevníme (nesmíme to ale přehnat, abychom něco důležitého zcela zapomněli, není pak již nic k vybavení
  • vyvolání znalosti z paměti: pokud se nám podaří vyvolat něco z paměti, tak to samotné způsobí, že si znalost či dovednost v budoucnu lépe vybavíme
  • vliv úsilí a času: čím déle si provedeme vybavení, které se nám povede, tím větší úsilí musíme vynaložit a tím lépe si danou věc zapamatujeme

Posilování paměťových stop

  • klíčová slova a základní myšlenky: zkusit si je sami definovat, popsat vlastními slovy a uvést příklad, přemýšlet nad nimi
  • vytvoření otázek: na základní myšlenky učiva vytvořit otázky a na ně si pak odpovědět
  • souvislosti: pokusit se dát nové myšlenky do souvislosti se staršími

Kartičky

Systém Sebastiana Leitnera: 4 „krabičky“ za sebou, například s kartičkami, materiály, dovednostmi:

  • 1. krabička: učební materiál, který si musíme hodně procvičovat, protože zde děláme často chyby
  • 2. krabička: materiál již docela ovládáme – potřeba procvičovat o polovinu méně než v předchozí „krabičce“
  • 3. krabička: potřeba procvičovat méně často než v předchozí “krabičce”
  • 4. krabička: potřeba procvičovat méně často než v předchozí “krabičce”, atd.
  • past “toto znám”: pozor na tuto “past”, pro trvalé zapamatování si někdy projdeme i materiál z poslední krabičky

Pokud nastane při procvičování chyba, posune se „kartička“ do předchozí “krabičky” – je potřeba více opakovat. Čím lépe věc ovládáme, tím méně tréninku vyžaduje.

Dynamické testování

Způsob zlepšování procesu učení se, zaměření se na slabší oblasti, slabé stránky a jejich zlepšování. To neznamená, že nebudeme rozvíjet i naše silné stránky.

Princip:

  • 1. testování: zjištění počáteční úrovně znalostí či dovedností
  • 2. zjištění oblastí s nízkým výkonem: nízký výkon v některé dílčí oblasti může zbytečně snižovat celkový výkon. Z výsledku počátečního testování vůbec nevyplývá, že se jedná o neschopnost zlepšení, ale naopak co se může a má zlepšit.
  • 3. zvýšení úrovně oblastí s nízkým výkonem: provedení nápravy, zvýšená pozornost těmto oblastem
  • 4. nové testování: porovnání s počáteční úrovní – rozdíl podává realistický obraz o učícím potenciálu

V jakékoli oblasti se můžeme přiblížit ke svému plnému potenciálu. Výhody dynamického testování:

  • předpoklad: člověk se nemusí přizpůsobit nějakému omezení svých učících schopností
  • co metoda nabízí: na co se zaměřit pro efektivní posun vpřed
  • proces neustálého zlepšování: vždy se dá najít něco, čím se můžeme posunout vpřed či výš
  • kompenzující dovednosti: vždy se dá najít něco, čím se dají naše mezery/dočasné mezery ve schopnostech obejít – máme například po úrazu problém s chůzí, tak si opatříme hůlku, pilně posilujeme a po čase můžeme hůlku odložit

Rozložené, prokládané či variabilní učení

Vybavování naučeného je obtížnější, ale trvalejší.

  • učení v omezených blocích: jedno téma, jeden cvik, mezi kterými je ale něco jiného, například jiný předmět, jiná dovednost
  • variabilní učení: učení ve variantách zlepšuje schopnost přenést poznatky naučené v jedné situaci a úspěšně je použít v jiné – příklad: házet střídavě míček na vzdálenost 2 m a 4 m, a pak zkusit hodit na vzdálenost 3 m – je to efektivnější, než trénovat pouze hod na 3 m
  • souvislosti – kontext: při rozloženém či variabilním zvládání tématu či činnosti se učíme lépe vyhodnocovat a rozlišovat různé typy problémů či příležitostí, jak to přináší sám život – později máme snadnější volbu správného řešení, postupu

Generování – pokus o vyřešení problému

Nejprve provedeme pokus o vyřešení problému, který si tak “osaháme”, a když nepřijdeme na správné řešení, tak teprve potom použít nápovědu, správné řešení. Známe to, často se obrátíme na nápovědu až jako na poslední možnost. Je to metoda pokus – omyl, nově tzv. generativní učení – odpověď je generována, vytvářena, není vybavována z paměti.

  • vysvětlení metody: jak nad řešením přemýšlíme a vyvoláváme si z paměti související znalosti, posilujeme si cestu k mezeře ve svých poznatcích ještě předtím, než mezeru vyplníme
  • výhoda metody: lepší je naučit se problém samostatně vyřešit, než se naučit hotové řešení nazpaměť – to vede k hlubšímu pochopení vzájemných vztahů s dalšími znalostmi či dovednostmi a propojení s nimi

Pravidla vs. Příklady

  • pravidla: snaha o zjištění základních principů, pravidel, struktur a detailů, které odlišují jednotlivé příklady. To vede k hlubšímu pochopení problému a umožňuje nám to v budoucnu snadnější řešení u nového příkladu, nové situace.
  • příklady: sklon naučit se příklady nazpaměť. Když později narazíme na nový příklad, není k dispozici pravidlo a tak nastupuje generalizace – snaha o využití prvního příkladu, na který si vzpomeneme, což nemusí být správné. Jak vylepšit metodu příkladů:
    • porovnání dvou příkladů: určit, v čem se příklady liší, a naopak v čem zásadním jsou stejné

Mentální struktury, modely, myšlenkové mapy

Schopnost tvorby struktur je činnost, kdy si vytáhneme z nové látky hlavní myšlenky a vytvoříme z nich konzistentní mentální strukturu. Někdy se těmto strukturám říká mentální/myšlenkové modely, mentální/myšlenkové mapy. Příkladem struktury je například město s ulicemi, bloky domů a obchodů, továrnami, nebo strom se svými kořeny, kmenem a větvemi.

  • výhoda myšlenkových modelů: lidé s vyšší schopností tvořit myšlenkové modely se učí novou látku snadněji než ostatní
    • komplexní témata a dovednosti: kdo si dokáže vytáhnout z nové látky rozhodující informace, klíčové myšlenky a uspořádat si je do mentálního modelu – reprezentace vnější reality – a propojit ho s předchozími znalostmi, má výhodu. Pomoci mohou následující otázky:
      • Jaké jsou klíčové myšlenky?
      • Jaké bych k nim mohl uvést příklady?
      • Jakou to má souvislost s tím, co už vím?
    • učení se prostřednictvím psaní: po probrání látky napsat svými slovy hlavní myšlenky a uvést je do souvislostí
  • zdokonalování schopnosti rozlišovat: je důležité, abychom byli schopni rozeznat, kdy nebudou naše myšlenkové modely fungovat, kdy situace, která vypadá povědomě, je ve skutečnosti odlišná a vyžaduje, abychom použili jiné řešení a jednali novým způsobem. Může se stát, že použité řešení buď nebude fungovat, nebo dokonce situaci ještě zhorší.
  • expertní znalosti či dovednosti: neustálým rozšiřováním a zlepšováním našich znalostí či dovedností se naše myšlenkové modely rozrůstají – to je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že dílčí kroky, které znalosti či dovednosti tvoří, ustupují v paměti do pozadí a už si je ani neuvědomujete. To patří mezi chyby metakognice – mylný úsudek o rozdílu mezi tím, co umí expert a co umějí ostatní, třeba studenti.
  • snížená schopnost tvorby myšlenkových modelů: pokud někdo nemá tuto schopnost, často pak bere zřetel na nevýznamné nebo konkurenční informace, a má tak sklon pracovat s příliš mnoha koncepty zároveň. Výsledný pracovní model, který se použije jako základna pro další učení, je pak příliš složitý.

Práce s chybou, opravy

Chyby, nezdary, opravy, obtížnost jsou přirozenou a důležitou součástí učení.

  • kdy není chyba selhání: pokud to zjistíme a uvědomíme si to
  • opravy: měly by následovat po zjištění chyby, nějakém nezdaru. Stanou se bodem obratu ke správnému cíli. A nemusí to být vždy na první pokus. O Edisonovi se říká, že udělal 5 000 úspěšných pokusů k vynalezení žárovky. Nemluví se o 4 999 chybách.
  • možné reakce na chybu: například pomocí otázek:
    • Co se stalo?: rozbor události
    • Co jsem udělal špatně a co dobře?: nemusí být vždy všechno chybně
    • Jak to fungovalo?: vůbec, částečně, dobře – ale nešlo by to ještě lépe?
    • Co by se dalo/mělo změnit a jak?: změna materiálu, přístupu, podmínek, atd.

Žádoucí nesnáze

  • přiměřené nesnáze, přiměřená zátěž: překonáváním přiměřené zátěže dochází k aktivní formě učení – zvyšuje totiž pozornost a soustředění. Pozor – nejen že jsme každý jiný, ale i různá situace, učení se něčemu může být pro jednotlivce různou zátěží, obtíží. Například dělení nám jde, ale zlomky jsou problém.
  • změna běžné prezentace: například hůře čitelný font písma, vynechání písmen v některých slovech, obrácení některých písmen (všimněte si, jak toho zneužívá/využívá reklama), přeházené pořadí kapitol – snaha o upoutání pozornosti. Jen na co je mysl upoutaná, to vnímá. Snadnost pozornost neupoutá.
  • zvýšené úsilí: pokud musíme při činnosti vynaložit přiměřené úsilí, zvyšuje to naši odolnost a naději, že v budoucnu si to lépe vybavíme a tím pádem využijeme, když to bude potřeba, dokážeme se snadněji vypořádat s obtížnými situacemi života

Nežádoucí nesnáze

  • nadměrné nesnáze, přílišná zátěž: vedou k nežádoucímu stresu a strachu – v takovém stavu nemáme šanci se něco naučit, pozornost je soustředěna na zbavení se nepříjemného stavu, ne na učení
  • neznalost základu: pokud nemáme potřebné znalosti či dovednosti, na které musíme navázat, tak není na čem stavět, není s čím nové propojit
  • výmluva na špatné geny: pokud se smíříme s touto výmluvou, tak nemáme šanci se zlepšovat, tedy učit se –
    intelektuální schopnosti nejsou od narození pevně dané. Mozek se od narození učením mění, reaguje na podněty a tím se i může zvýšit například IQ. Ve vysoké míře úspěch při učení závisí na vytrvalosti a sebekázni.
  • snadnost: je zákeřná nesnáz, protože ji jako nesnáz nevnímáme. Snadno nabyl, snadno pozbyl.

Reflexivní reakce

Reakce mozku na podnět může proběhnou buď rychle, intuitivně, reflexivně, automaticky, je to tzv. systém 1, nebo pomaleji, rozvážněji, s rozmyslem, tzv. systém 2. Někdy je dobré pomoci systému 1, aby si osvojil další žádoucí rychlé reakce, reflexe. Toho lze dosáhnout vhodným tréninkem.

  • systém 1: čerpá ze zkušeností a hlubokých emocí získaných za mnoho let, hodně ale podléhá iluzím a paměťovým zkreslením
  • systém 2: je to kontrolní systém, který je pomalejší, provádí vědomé analýzy a uvažování. Je to ta část naší mysli, která zvažuje možnosti, provádí rozhodování a také sebekontrolu. Je na něm, aby plánoval dopředu, identifikoval možnosti, promýšlel jejich důsledky a vnímal odpovědnosti za své činy. Pomocí systému 2 můžeme trénovat systém 1.
  • reflexivní reakce: znalosti a dovednosti lze opakováním a vybavováním tak prohloubit, až se stanou reflexivní, tzn., že mozek zareaguje dřív, než má mysl čas přemýšlet

Tipy

  • Je potřeba za své vzdělání převzít zodpovědnost.
  • Učení se je celoživotní proces, protože svět je dynamický. “Kdo chvíli stál, stojí opodál.”
  • Chceme-li zvládnout něco nového, prostě začněme. První krok je půlka cesty.
  • Čím více toho známe, tím snadněji a efektivněji se učíme další nové věci.
  • Chceme-li zlepšit způsob, jakým se učíme, musíme především najít způsob, jak přerušit proces zapomínání.
  • Co děláme, to si opakujeme, to se učíme. Pokud se děti vztekají, učí se vztekat. Když zpívají, učí se zpívat. Když běhají, učí se běhat. Když poroučí, učí se poroučet. Když se bojí, učí se bát.

Principy vědecké metody pro každodennost

Následující činnosti lze provádět například s dětmi na procházce, na výletě, vlastně kdekoliv a kdykoliv, a mělo by nás to bavit:

  • dobře pozorovat: umět rozeznávat nejen celek, ale i detaily a jejich vzájemné vztahy – příklad: čím se liší muž a žena
  • měřit: zjišťovat, jak je co velké, těžké, dlouhé, vzdálené atd. – příklad: kolik váží nákupní taška s jídlem
  • třídit: seskupovat objekty podle podobných vlastností – příklad: třídit obrazy podle autorů nebo podle námětů
  • kvantifikovat: umět odhadnout kolik čeho je – příklad: na rybníce je hejno kachen, kolik jich asi je? – spočítám přesně nějakou menší část hejna a pak odhadnu, kolikrát se mi tato část vejde do celku, pak již stačí tato dvě čísla vynásobit
  • usuzovat: vyvozovat z něčeho na něco – příklad: když ujdu 100 m za 1 minutu a půjdu stejně rychle, za jak dlouho ujdu 1 km
  • předpovídat (predikovat): tvrzení o tom, co se stane nebo nestane v budoucnosti na základě nějaké hypotézy nebo teorie. Není to hádání. – příklad: předpověď počasí na následující den
  • určit vztahy mezi složkami jevu: jevem mohou být lidé, věci, události, procesy atd. – příklad: určit v jakém vztahu je vidlička a nůž, učitel a žák atd.
  • vysvětlit vztahy mezi složkami jevu: jevem mohou být vztahy mezi lidmi, věcmi, událostmi, procesy atd. – příklad: zkusit vysvětlit, jak se vzájemně chovají babička s dědou
  • kontrolovat proměnné veličiny: kontrola, zda se hodnoty proměňují v předpokládaném nebo stanoveném rozsahu – příklad: chci zjistit, kolik byla průměrná délka skoku dalekého při závodech. Musím ale nejdříve překontrolovat zápisy, zda mezi nimi není nějaká nereálná hodnota, například 50 m místo 5 m.
  • tvořit hypotézy: něco předpokládat, tvrdit, co je potřeba následně ověřit zda to platí nebo neplatí – příklad: vidím louži a řeknu, že jí dokážu přeskočit. Abych to ověřil, tak se rozeběhnu, skočím, a buď louži přeskočím, nebo do ní spadnu.

Talent vs. urputnost

Talent či nadání (někteří vědci to rozlišují) jsou pozitivní schopnosti, dispozice, se kterými se člověk rodí, a které mohou vést k úspěchu. Cílevědomost, urputnost, vytrvalost, houževnatost, úsilí jsou vlastnosti, které člověk získává výchovou. Zdá se, že druhá část vlastností je pro úspěch, dosažení cílů, důležitější. Jen neustálým opakováním a odstraňováním chyb lze něco trvale zlepšovat. K čemu je dobrý talent (není ale na škodu), když ho nerozvíjíme? No a taky trochu štěstí. Podrobně viz Talent vs. Urputnost.

Manuální či pohybová dovednost

Ta se získá tak, že se něco rukama či nohama stále dělá (kreslí, píše, běhá, háže, kope do míče, přišívají knoflíky, hraje na klavír, šroubuje, atd.). Pak se stačí řídit následujícím upraveným příslovím:

“Dvakrát měř (stačí dvoumetr, pravítko, pásmo, atd., například měřit ze dvou stran, výsledek si zaznamenat, všímat si detailů, předmět si vyfotit s dvoumetrem, atd.), pětkrát řeš (nad věcí přemýšlej, navrhuj řešení a ty si zaznamenávej, podívej se například na videonávod, jak se něco konkrétně dělá, prohlédni si fotografie, vzdělávej se, atd.), jednou řež (řezej například kmitací pilou, spusť instalační program, slož poličku z připravených dílů, atd.) a buď při tom maximálně soustředěný (být při té konečné činnosti stále bdělý).” Toť vše.


Zdroje informací

Odkazy

Interní

  • Mozek: lidský mozek řídí a kontroluje veškeré tělesné funkce, například činnost srdce, trávení, pohyb, řeč, ale i samotné myšlení, paměť nebo vnímání emocí.
  • Mozek – podrobně: mozek je orgán, který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců.
  • Odolnost (resilience): schopnost odolávat a zvládat obtížné situace, které na nás působí ohrožujícími situačními silami, a to jak fyzicky, tak psychicky, jak zevnitř, tak zvenku.
  • Spánek: je útlumová a odpočinková fáze organismu – orientační doba spánku.
  • Spánek – podrobně: je útlumová a odpočinková fáze organismu, kde kvalitní spánek představuje jednu ze základních tělesných potřeb.
  • Strach: je jednou ze základních emocí. Podnětem je skutečné nebezpečí nebo jeho očekávání, nějaká nejistota; reakcí je příprava na útěk (únik), nebo boj.
  • Stres – zátěž organismu: jedná se o stav organismu, který je jeho obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž, skutečné či domnělé přetížení – fyzické nebo psychické.

Externí

Knihy

  • Nauč se to! (K348) – Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel; Jan Melvil Publishing, 2017 – ISBN 978-80-7555-030-9
    Jak se s pomocí vědy efektivněji učit a více si pamatovat.
  • Posilování stresem (K354) – Pavel Kolář; nakladatelství Euromedia Group, 2021 – ISBN 978-80-242-7465-2
    Cesta k odolnosti.
  • Proč spíme (K307) – Matthew Walker; anglicky 2016, 2017 – ISBN 978-80-7555-050-7
    Odhalte sílu spánku a snění.
  • Sociálně úspěšní psychopati (K360) – František Koukolík; Galén, 2020 – ISBN 978-80-7492-473-6
    aneb Vzpoura deprivantů 1996-2020.