Obsah stránky
Ukázky – Díl III.: Společnost
XX. Úvod – Díl III. – Svět
Začneme dosti zeširoka. Již jste asi někdy slyšeli o hypotéze, že vesmír se rozpíná. Pro snadnější představu se uvádí příklad, kdy trochu nafoukneme balonek, napíšeme na něj tečky a začneme balonek dál pomalu nafukovat. A pozorujeme, co se s tečkami děje. Zjistíme, že se tečky vzájemně postupně vzdalují a zvětšují. Je to způsobeno rozpínáním balonku.
To, že se rozpínání vesmíru dokonce zrychluje, víme od devadesátých let minulého století. V dubnu 2019 byla v rámci Americké astronomické společnosti publikována studie pod vedením nositele Nobelovy ceny Adama Riesse, která zjistila, že rozpínání vesmíru se zrychluje více, než vědci dosud předpokládali. Zatím nevíme proč. To rozpínání by mohlo být našemu vesmíru osudné, protože objekty v něm se mohou tak vzdálit, že gravitace přestane působit. Tomuto konci vesmíru se říká „big rip“, tedy „velké rozervání“. To nás ale zatím trápit nemusí.
Nás by mělo trápit ale něco jiného. On se nerozpíná jenom vesmír, ale i náš svět tady na Zemi. Společnost se drobí, fragmentuje či rozpadá do nejrůznějších bublin, například kulturních, etnických, náboženských, ekonomických, sociálních, vzdělanostních atd., a to se také stále zrychluje. Často si to děláme i nechtěně sami ve jménu pokroku, svobody a práva. Každá skupina chce právo na něco jiného. Právo na důchod, právo nemít děti, právo na manželství anebo zůstat singl, právo na bohatství či vysoký výdělek, právo na cestování, právo na nezávadný vzduch, právo na bydlení, právo na zdravé potraviny, právo na… Samé právo. Nějak se ale vytratila odpovědnost. Slovo společnost označuje, že jsme spolu nebo děláme něco společně. To je ta naše gravitační síla, která nás drží pohromadě a umožňuje nám úspěšně přežít. Jakmile se sobě vzdálíme natolik, že sociální síly přestanou spolupůsobit, nastane společenský „big rip“ (v jednom kosmologickém modelu vesmíru jeho konečný osud), tedy rozervání společnosti.
Jsou tady totiž mezi námi hloupost a negativní síly, které využívají nové technologie, lidské poznání o strachu, emocích, obecně o vlastnostech mozku, které se snaží někteří jedinci zneužít pro uspokojení svého ega, aby měli o něco větší kuličku trusu jako skarabeus, česky vruboun posvátný. Nic jim nesmrdí. Jenže takovíto jedinci nejsou vůbec posvátní. Já osobně tomuto postupu říkám, že „když něco jde, tak to ještě neznamená, že je to úžasné“. Není například problém uspořádat různý trus do jiného tvaru než kuličky a prohlásit to za umění. I to se děje. A tak se společnost tříští těmi nejzákeřnějšími způsoby. Brzdění, nebo dokonce bourání je vždy snadnější na rozdíl od budování, tvoření, to je vždy těžké a složité, protože to bývá neznámé.
Někdo má něčeho víc, někomu něco schází, například potraviny, voda, nebo chce jen víc. Někdo si myslí, že kam si stoupnul, je už jeho. Dokonce by prý mělo stačit, když si někam stoupnul jeho praprapra…dědeček. Někdo to navíc myslí vážně, že už má takto na to nárok, například na sousední stát. Co když ale na tom místě v průběhu doby stálo více praprapra… dědečků z různých „národních kmenů“ a navíc v jeden okamžik mají své „vůdce“? Hned je problém pro všechny. Svět bohužel není bezpečné místo, jak se nám před časem zdálo. Ani přírodu nezajímá, že jsme si my lidé někde postavili svá obydlí, protože se nám zde zalíbilo, a jí se zrovna v těchto místech podaří otřást, chtělo by se říct „hrůzou, co to ti lidé zase vymysleli“.
XX. Úvod – Díl III. – Interpretace
Ať už komunikujeme jakýmkoliv způsobem, vždy je rozhodující naše interpretace. Ta je klíčová. Musíme si opět uvědomit, že každý jsme jiný, máme jiné znalosti, jiné zkušenosti, a co je pro jednoho úžasné, pro jiného je to s prominutím pitomost. Záleží i na kontextu, souvislostech, situacích. Jeden se může z něčeho radovat, druhý je z toho na umření. Příkladem může být horská dráha. Chvilku nahoře, chvilku dole, někdy dokonce hlavou dolů. Vždy to všem nakonec končí. Jedni konce jízdy litují, druzí si konečně oddechnou s tím, že už je nikdy nikdo na tuto atrakci nedostane.
Mezilidská komunikace je také takovou horskou dráhou. S někým jsme rádi, že můžeme sdílet vrcholy, rozjaření, i údolí, zatížení. S někým na vrcholu komunikace trpíme, v údolí si již přejeme konec. Interpretace může vést k vytvoření určitých vzorců chování a reakcí v komunikaci. Pokud člověk vnímá něco jako hrozbu, může reagovat obranně nebo agresivně. Naopak pozitivní interpretace a porozumění při komunikaci může vést k vytvoření důvěry a dobrých vztahů mezi lidmi. Když se lidé cítí pochopeni a respektováni, je pravděpodobnější, že budou ochotni otevřeně a upřímně komunikovat. Jen připomenu, že důvěra se buduje dlouho a těžce, ale stačí jediný podraz, a je vše ztraceno, minimálně na dlouhou dobu. Važme si tedy toho, pokud můžeme být s někým v důvěrném vztahu, důvěrně komunikovat. To podporuje vzájemnou odolnost.
XXV. Křehká společnost – Spravedlnost
Ještě jednou se vrátím k vesmíru. Vesmíru je to jedno, co my tady na Zemi vyvádíme. Žádná vesmírná spravedlnost neexistuje! Spravedlnost je lidská představa o správnosti ve vzájemných vztazích ve společnosti. Nejedná se o přírodní zákon. Již malé děti ale chápou a přejímají od rodičů smysl pro spravedlnost. I ta patří ke svobodě. Bez ní je svoboda dost k ničemu.
Symboly spravedlnosti postupem věků dobře charakterizují problematiku spravedlnosti. Jsou to například váhy (ty slouží k rozhodování) – tento symbol byl již užíván ve starověku v Egyptě, v Řecku, v Římě; meč – slouží k výkonu spravedlnosti, podobně královské žezlo; fasces byl symbol římské moci představující dvanáct prutů (právo uložit tělesný trest) obepínající sekeru (symbolizující trest smrti) a moderní symbol postava Spravedlnosti, do počátku 20. století bez šátku na očích, aby byla Spravedlnost bdící, vševidoucí a jasnozřivá, dnes výhradně se šátkem na očích jako symbolem nestrannosti.
Blaise Pascal, francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filozof, žijící v 17. století k tématu spravedlnost napsal: „Spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti je tyranská.“ Spravedlnost je pro společnost velice důležitá a je jejím tmelem. Spravedlnost závisí na důvěře. Když nastane nespravedlnost a společenská smlouva se naruší (jedná se o nepsanou „dohodu“ mezi všemi členy dané společnosti), potom mohou lidé začít brát „svobodně“ spravedlnost do svých rukou a společnost se rozpadá. Stačí poslední kapka a… S tím si zahrávají politici, pokud štvou jednotlivé skupiny lidí proti sobě. Samotná spravedlnost ale nestačí. Bez pravdy, bez důkazů se spravedlnost neobejde, natož pak bez možnosti ji vykonat.
Ke spravedlnosti zde máme nespravedlnost, k dobru zlo, k rovnosti nerovnost, vztah mezi prací a odměnou, mezi zločinem a trestem, mezi právem a povinností. Pro nastolení spravedlnosti máme několik principů.
Odměna a trest podle zásluh: na základě jednání je zřejmě nejstarší spravedlnost opravná (retributivní), týkající se vztahů mezi lidmi – zločin potrestat, dluh splatit, škodu či křivdu napravit atd.
Procesní (procedurální) spravedlnost: rozhodovat stejné případy stejně a nestejné odlišně. Proces, který vede k rozhodnutí, by měl být transparentní, nestranný, konzistentní a zahrnovat možnost hlasování a odvolání.
Rovnost a slušnost: rovné zacházení se všemi, spravedlnost jako rovnost před zákonem, rovnost jako obnovení rovnováhy, stability, harmonie.
Sociální a distributivní spravedlnost: jedná se o spravedlivé rozdělování bohatství, zdrojů a břemen, dělení zisků a ztrát, dědictví, určování daňové zátěže, stanovení výše mzdy apod.
Existují i jiné představy o spravedlnosti. Například sofista Kalliklés přišel v Platónově dialogu Gorgias s názorem, že podle přírody je spravedlivé a krásné, když se jednotliví obecně silní lidé prosazují vůči slabším, v případě nutnosti i silou. Spravedlnost je tedy v tomto konceptu identická s mocí: co je silnější, je spravedlivější. Kalliklés rozlišoval mezi přírodou a zákony a obviňoval zákonodárce z toho, že odporují silám přírody, když v obci podřizují „silné“ vůli „slabých“. Podle přirozeného zákona mají vládnout nejsilnější z nás. Zdá se, že u takovéto představy spravedlnosti, tedy prosté a tupé síly jako principu spravedlnosti uvízli dosud některé státy se svými vůdci, někdy i my samotní.
Praktický případ, který ukazuje na pravdivost následujícího rčení: „Pozor na to, co si přejeme. Mohlo by se nám to splnit.“ Rodiče dvou malých dětí si vysnili, že se odstěhují do jiné země, to že bude úžasné. V České republice prý žijeme jako ve středověku. Proto se přestěhovali do vysněné země. Manželka byla čerstvě na mateřské s druhým dítětem, otec dostal v cizině dobré zaměstnání a zdál se mu život v nové zemi úžasný, do budoucna i pro děti. Jenže po pár letech to manželku začalo táhnout do vlasti. Ráda by už šla také do práce a v cizině se cítila opuštěná. Jak to vyřešit? Například tak, že manželka se vrátí s jedním dítětem domů (jedna síla), druhé dítě si „utrhne“ manžel (druhá síla). Dětí se nikdo neptal, jak to cítí být bez sourozence a bez druhého rodiče, protože byly malé, bez síly. Je toto spravedlivé řešení? A pro koho? Jde to vůbec spravedlivě vyřešit? Nejde. Všichni jsou poraženi. Skončilo to nakonec rozvodem. Smutný příběh. Soudci to mají s rozvody těžké, jak toto spravedlivě posoudit. Naštěstí to alespoň dobře dopadlo pro děti v tom smyslu, že zůstali nakonec po tahanicích spolu. Na smůlu v tom, že je vychovává pouze jeden rodič. Ten druhý je takovým „občasníkem“.
Uvědomme si, že těmi soudci, tedy těmi, kteří něco posuzují a rozhodují, hledají spravedlnost, jsme každou chvíli i my sami. I nás a našich dětí se týkají rozvody naše, našich dětí, našich dalších blízkých, například „rozvody“ s rodiči, „nenecháme si přeci do života kecat“. Je to nepřeberné množství nejrůznějších „rozvodů“. Kde a jak hledat spravedlnost? Jak nastolit rovnováhu, tedy spravedlnost? Jak se s tím dá zacházet prakticky?
To je důvod, proč se tady zabývám i spravedlností. Ta totiž souvisí se zátěží. Jakmile pociťujeme nějakou nespravedlnost, je to pro nás zátěž, často velká zátěž. Vnímání, interpretace nebo skutečná zkušenost s nespravedlností, diskriminací nebo nerovností může vést k větší úrovni naší zátěže a emocionálního nepohodlí, které může vést až ke stresu. Když jedinci cítí, ať už dospělí nebo děti, že jsou znevýhodněni nebo nejsou spravedlivě oceňováni za svou práci nebo chování, může to vést k jejich pocitu frustrace, hněvu a úzkosti. Naproti tomu jedinec, který se cítí schopen ovlivnit svou situaci, je dostatečně odolný, který má k dispozici účinné strategie zvládání zátěže, může mít slabší, tolik nezatěžující reakci na situace nespravedlnosti než jedinec, který se cítí bezmocný nebo nemá dostatečné zdroje a sílu pro vyrovnávání se se zátěží.
A na základě uvedených skutečností, případně dalších, se pokuste rozhodnout následující: „Co je pro váš život důležitější: svoboda nebo spravedlnost?“
Spravedlnost v praxi
Poznámka: Některé texty …v praxi jsou v duchu Murphyho zákonů.
- Děti se učí chápat spravedlnost již brzy: vždycky dostanou menší kousek dortu než dospělí.
- Pokud musíme na spravedlnost čekat, časové zpoždění začne měnit fakta.
- Jak jsme si popsali výše, symbolem spravedlnosti je žena výhradně se šátkem na očích jako symbolem nestrannosti. Ale proč mívá i špunty v uších?
- O spravedlnosti by se dalo mluvit v případě, když vám v obchodě vrátí naprosto přesně. Jenže stejně jste si jistí, že i přes slevy jste stejně prodělali.
- Situace: dětské hřiště, spousta dětí a Frantík s velkou čokoládou. „Chtěli byste, co?“, křičí Frantík na ostatní děti. Jolanu to vytahování naštvalo. „Franto, spravedlnost je, když se dělíš. Každému dej kousek.“ „A kdo to říká, že musím?“, ptá se Frantík. „Vesmír“, odpověděla Jolana a ukázala na prázdnou houpačku, která se náhle v poryvu větru sama rozhoupala. „Vidíš? Spravedlnost.“ Ostatní děti souhlasně přikývly. Frantík se o čokoládu neochotně rozdělil. Po snědení svého kousku by si dal ještě další. „To byla opravdu spravedlnost?“, zeptal se Jolany. Ta souhlasně přikývla, ještě si olízla prsty a povídá: „Ano, spravedlnost znamená, že nikdo není úplně spokojený.“
- Spravedlnost znamená…, že všichni dostanou stejně. Bez ohledu na to, kdo si co zaslouží?
- Když čekáme na spravedlivé rozhodnutí, bude vydáno přesně v okamžiku, když už nám je k ničemu.
- Čím větší je křivda, tím delší bude cesta ke spravedlnosti – pokud vůbec nastane.
- Odkládaná spravedlnost se nakonec promění v rozhořčení.
- Férovým řešením můžeme odvrátit konflikt dřív, než začne. Zřejmě nám ale chybí hodně férových řešení, když existuje tolik konfliktů.
- Prý zajišťováním spravedlnosti druhým zajišťujeme spravedlnost i sobě. Jenže mocní si ji dokáží obstarat pro sebe rovnou.
- Čím více spravedlnosti se ve společnosti zajistí, tím je společnost odolnější. Proto se zdá, že ji nějak špatně zajišťujeme zejména u „extra třídy“.
Výzva pro betačtenáře
Pokud máte zájem stát se „betačtenářem“ knihy Impulzy k odolnostem, ozvěte se mi prosím na e-mail: milan.jirsak@gmail.com