Obsah stránky

Ukázky – Díl II. Jednotlivec

X. Řízení těla – 10.3.2 Vybavování si, vzpomínání

Vybavování si či vzpomínání je přenášení vzpomínek z dlouhodobé paměti do vědomé mysli. K tomu nám paměť v konečném důsledku slouží, tedy vybavení si něčeho z minulosti do přítomnosti, tady a teď, abychom v nějaké budoucnosti, třeba i za sekundu řekli jméno našeho bývalého spolužáka nebo herce.

Příhoda ze života: Nějak jsme se s manželkou v rozhovoru dostali k jejímu mládí, ke škole. Vyprávěla mi, jak byla úspěšná v jedné soutěži. Byla nejlepší. Vyhrála! Tak jsem na ni naléhal, o čem ta soutěž byla, jak se jmenovala. Nastalo hrobové ticho. Po delší době vzpomínání radostně vykřikla: „Souboj s pamětí!“

Co vzpomínání pomáhá

Bezpečné vybavení si informace či dovednosti je možné pouze tehdy, když to máme v paměti dokonale uložené, co jsme opravdu pochopili, co prakticky používáme nebo co má pro nás emoční význam. Jsou velmi důležité souvislosti, nápovědy, kontext, protože na tom záleží rychlost a přesnost vybavení si. Dále záleží na posledním vybavení si konkrétní informace a na množství a barvitosti nápověd, které jsme si s daným poznatkem propojili a dokážeme si je přivolat na pomoc. Souvislosti nám dokážou zpřístupnit i hluboce uložené vzpomínky. Například vůně či zápach, nějaký obraz, určitá skladba či píseň, neobvyklá situace, událost atd. Mohu vám potvrdit, že na některé události si znovu při vhodné „nápovědě“ vzpomenu i po desítkách let a jsem překvapen, co všechno má mozek ještě uloženo. Například včera jsem viděl pořad o zpěvákovi Stingovi, kterého jsem nikdy speciálně neposlouchal, ale když uvedli část hitu z osmdesátých let, tak jsem si melodii pamatoval a broukal jsem si ji dopředu.

Cíleným vybavováním se naučená látka dále formuje. Například pomocí otázek. S čím jsem se včera seznámil? S čím nebo s kým to dále souvisí? Co je na tom nejdůležitější? Lépe si tak ujasníme hlavní principy a následná nová konsolidace vzpomínky pomáhá upevnit její význam. V této souvislosti vám připomenu, že to je ten důvod, proč vám v rámci závěrů k jednotlivým částem knihy nabízím příklady otázek jako impulzy. Po otázce se vám může vybavit odpověď, připomenutí. Posílí se tím spojení s předchozími znalostmi, oživí se nápovědy a paměťové stopy potřebné pro pozdější vybavení si a oslabí se nápovědy a paměťové stopy konkurenční.

Možná pro vás překvapující informace: čím snadněji si při opakování znalost nebo dovednost vybavíme, tím menší bude mít trénink vybavování si přínos k jejímu dlouhodobému uchování. Vzpomeňte si. Že nevíte na co? Přeci na to, jak si můžete zvýšit odolnost. Přiměřenou zátěží. To stejné platí i pro zapamatování si. Čím větší úsilí musíme vynaložit na vybavení si znalosti nebo dovednosti, tím pevněji ji trénink vybavování upevní. Znalosti a dovednosti budou silnější, přesnější a trvalejší. Nesmí se to ale přehnat. Když si něco nevybavíme přiměřeně včas, bude informace ztracena. Nastane stres, ale vzpomínat již nebude na co. V důsledku nepoužívání informací či dovedností nebo přesměrování nápověd je zapomeneme v tom smyslu, že si je nejsme schopni snadno vybavit. Platí opět to připomínané: „Co nepoužíváme, o to přicházíme.“ Na většinu toho, co jsme se kdy naučili, si pokaždé nevzpomeneme. To je i svým způsobem užitečné, abychom měli rychle k dispozici to, co opravdu potřebujeme.

Ještě jedno vysvětlení k vybavování si. Jedná se o dvě situace: znalost a zkušenost. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Znalost

Máme nějaká data, například fakta, obrázky, zvuky, videa, která nějak interpretujeme. Na základě toho vznikne nějaká informace. Pokud si tu informaci nějak zpracujeme a zaznamenáme, vznikne znalost. Tato znalost má tu vlastnost, že je nějakým způsobem přenositelná v rámci nějaké komunikace.

Vysílač informaci vyšle a přijímač ji nějak přijme. Znalosti tedy můžeme přenášet z jedné osoby na druhou, může být dále zlepšována. Znalost není uzavřená pouze v naší hlavě, ale může být sdílena a přenášena do hlav jiných lidí. Může být ověřena a odůvodněna na základě platnosti a může se tak stát objektivní. Pokud se nám nějaká znalost z hlavy „vykouří“, můžeme si ji z externího zdroje znovu opatřit. Znalost nám může pomoci v získání odolnosti až následně, když pro její získání něco uděláme. Samotná znalost ještě nic neřeší. Příklad: Kuřák věděl, že kouření škodí. Tu znalost měl. Kouřit ale nepřestal a objevil se nádor v plicích. Samotná znalost mu nepomohla.

Zkušenost

Zkušenost, běžné slovo, všichni víme, co asi znamená. Máme nějakou nebo s něčím zkušenost. Získali jsme určitou schopnost, dovednost, poznání. Jenže jak to vznikne, že máme s něčím zkušenost? To je přeci jednoduché. Něco děláme nebo prožíváme, něčeho jsme si všimli, získali jsme tak zkušenost s něčím nebo s někým. To je první část, která vznikla v přítomnosti a uložila se nám do paměti. Za chvíli je z ní minulost. Tak jsme získali nějakou osobní zkušenost. Nikdo jiný. Jaká je? Je subjektivní, je jenom naše, na rozdíl od znalosti. Zkušenost má praktickou účinnost. Nemusíme ji odůvodňovat, prostě ji máme. A můžeme ji dále vylepšovat, stejně jako znalost. Jen se nám obtížně předává někomu jinému. Můžeme druhému poradit, ale to je tak vše. Zkušenost můžeme získat jedině každý osobně. I když ve stejný okamžik zažije více lidí stejnou událost, zkušenost si odnese každý tu svou, osobně. Pro jednoho může být ta událost velkou zátěží, pro jiného může být zcela nevýznamnou. Tréninkem můžeme získat určitou zkušenost, a tak si zvýšit naši osobní odolnost pro danou situaci.

Příklad: Dva řidiči. Situace – mokrá vozovka a zatáčka. Auto se dostane do smyku. První řidič je nezkušený a havaruje. Druhý řidič má se smykem zkušenost, prošel výcvikem, nic se neděje, smyk zvládne a jede dál. Každý měl jinou odolnost pro danou situaci, jinou zkušenost a dovednost.

Ještě jeden příklad. Zkusili jste jít někdy pozadu? Že je to hloupost? Za normálních okolností to není asi nejlepší nápad. Ale pokud si chcete zachovat dobrou koordinaci pohybu, hbitost, zvýšit pulz, tak to zkuste. Tímto tréninkem si posílíte navíc svaly na nohách a na zádech. Schopnost udržovat rovnováhu není také k zahození. Je to zkrátka něco, co jste zřejmě ještě nezkoušeli. Pokud byste se pro pokus rozhodli, tak jedině na bezpečném rovném místě, abyste nezakopli, případně s někým, aby vás navigoval. Ještě si o tom něco více řekneme u pohybu. V paměti tento pohyb ještě asi nemáte, dostane se tam jedině tréninkem, opakováním.

Paměť v praxi

  • Paměť nám funguje perfektně, jenže často na to nepodstatné.
  • Čím důležitější je něco si zapamatovat, tím méně pravděpodobné je, že si to opravdu zapamatujeme.
  • Když si potřebujeme zapamatovat důležitou informaci, zrovna v té chvíli nás štípne komár, upoutá naši pozornost a informace mezi tím spadne do pamětního koše.
  • Jména a tváře: Zapamatujeme si buď jedno, nebo druhé. Téměř nikdy obojí.
  • Když si konečně vzpomeneme na něco, co jsme potřebovali, už to bývá k ničemu.
  • Jména spolužáků z dětství si pamatujeme téměř spolehlivě. Ale heslo, které jsme byli nuceni si včera změnit, se nějak okamžitě vypařilo. Po obnově si to opět nové raději napíšeme. Druhý den: „Kde ten papírek s tím zatraceným heslem může být?“
  • Raději si proto zvolíme otisk prstu místo hesla. To je ono! Jenže po deseti použitích prstu to chce opět to heslo. Pro kontrolu. Jaké že to heslo máme?
  • Paměť je jako kolo štěstí. Když se točí, tak nikdy nevíme, kde se zastaví.
  • Paměť na detaily nám funguje nejlépe, když mluvíme o věcech, které ale opravdu nikoho nezajímají.
  • Překvapivé vzpomínání zažijeme v okamžiku, kdy se sejde skupina lidí, kteří začnou vzpomínat na společně zažitou událost. Každý si to pamatuje jinak. Překvapivě nejlépe si to pamatuje ten, kdo tam vůbec nebyl.
  • Nejpřesnější vzpomínky jsou ty, které jsme si právě vymysleli.

Závěry k paměti

  • Paměť znamená: kódování > ukládání > vybavování > zapomínání.
  • Informace se neukládají objektivně – mozek si vždy vybírá, co si uloží.
  • Pro ukládání informací a zkušeností máme několik druhů paměti: krátkodobou, střednědobou, dlouhodobou. Každá udrží informaci po různou dobu.
  • Vybavování si, vzpomínání, je přenos uložené informace z dlouhodobé paměti do vědomé mysli. Nastává „souboj s pamětí“.
  • Pro vybavení si vzpomínky pomáhá dokonalé pochopení, nápovědy, třeba fotografie, videa, vůně, obrazy atd., a osobní emoční význam.
  • Vzpomínky se časem konsolidují a aktualizují. Když mozku ve vzpomínce něco chybí, tak si mezeru něčím „logickým“ doplní do přijatelného příběhu. A potom že jenom umělá inteligence „halucinuje“.
  • Je rozdíl mezi znalostí a zkušeností. Znalost je přenositelná, zkušenost je ryze osobní, je subjektivní. Pro obojí platí, že čím je vybavení si obtížnější, o to více si to zapamatujeme. Zátěž zvyšuje odolnost znalosti i zkušenosti. Nesmíme to ale s tou obtížností přehnat, abychom měli nakonec na co vzpomínat.
  • Co nepoužíváme, o to přicházíme.

Příklady otázek

Vybavení si, vzpomínání pomáhají otázky.

  • S čím nebo s kým jsem se včera seznámil/a?
  • S čím nebo s kým to dále souvisí?
  • Co je na tom nejdůležitější?
  • Jaký jsem měl/a při tom pocit? Co jsem cítil/a, viděl/a?
  • Co jsem přestal/a používat, ale stále by se to hodilo?

XVII. Diety

Velké téma pro mnohé z nás – diety. Tady je ten zakopaný pes. Diety jsou různé, můžeme je i střídat. Já jsem ale zastáncem stravovacího stylu. Nemělo by to být totiž něco jen na nějakou krátkou dobu, za nějakým dílčím účelem, abychom se například vešli do plavek. Ono už ani to nebývá motivací pro zhubnutí, protože je moderní být spokojený s tím, jak vypadáme. A o plavky už vůbec nejde, protože ty si klidně koupíme nové, větší. Jenže co zdraví?

Například v roce 2020 Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo „Metodické doporučení pro zajištění stravy a nutriční péči“1, kde je definována dieta jako „řízený příjem pokrmů a tekutin za účelem dosažení specifického cíle“. Tolik definice. Dieta může být například nemocniční (oficiální), redukční na hubnutí (s tím slovo dieta spojujeme nejčastěji), za účelem udržení nějakého zdravotního stavu, nebo jeho změny. Já se přimlouvám za dlouhodobý stravovací systém, tedy „stravovací styl“. Nestačí být štíhlý, je lepší být zdravý, protože i štíhlí, či dokonce hubení lidé nemusí být zdraví.

Stravování nemůže být ani statické, to znamená jíst stále to stejné za každých okolností, ale stav dynamický, to znamená pružně reagovat na vzniklé situace tak, aby tělo mohlo být stále v rovnováze s danou situací. To ovlivňuje například pohyb, sedavé zaměstnání, věk atd. Kromě energie mají potraviny i jiné neméně důležité funkce pro naše tělo – ovlivňují stav imunity, jednotlivých tkání, našeho mikrobiomu, naší psychiky atd., a s tím je i při stravování nutné počítat.

Co má splňovat správný stravovací styl

  • Měl by být takový, který bez problému a rádi budeme dodržovat po celý zbytek života, který neumožňuje nechtěné ukládání tuku. To znamená nejíst stále to stejné, ale právě vhodné, proto mluvím o „stylu“. Jídlo nám musí chutnat, měli bychom se na něj těšit.
  • Nesmí být příčinou jo-jo efektu, tzn. opětovného zvýšení tělesné hmotnosti po jejím předchozím záměrném snížení.
  • Nesmí nastat rychlý úbytek hmotnosti – optimální je 0,5 kg za týden.
  • Nesmí nastat pocit hladu nebo zdravotní problémy.
  • Nesmí zcela zakazovat některou ze „zdravých“ makroživin, tedy sacharidy, bílkoviny (proteiny) a tuky. Důležité je to slovo zdravých. Pro ty nezdravé platí zákaz, anebo jen zcela výjimečně, když už opravdu „na poušti“ nic jiného k snědku nemáme. Všechny makroživiny by měly být vždy alespoň částečně zastoupeny včetně vitaminů a minerálů, a zejména nesmí chybět esenciální živiny.
  • Nesmí zakazovat některou ze základních přirozených potravin – pokud to není z důvodu zdravotních –, či omezovat na minimum některý druh potravin, nebo dokonce preferovat pouze jednu potravinu, například jen vajíčka.
  • Nesmí radikálně omezovat příjem energie, protože tu potřebujeme vždy alespoň na bazální metabolismus, a jak jsme si ukázali, ten zdaleka není z celkové potřeby zanedbatelný – tvoří 60–70 procent spotřebované energie.
  • Nesmí dlouhodobě zatěžovat nějaké orgány. Například nadměrný příjem bílkovin bez dostatečného množství tuku a vlákniny velmi zatěžuje trávicí systém, ledviny a játra.
  • Nesmí doporučovat nezdravé potraviny, například průmyslově zpracované, nebo margaríny.

Jojo efekt

Zvláštní vypíchnutí tohoto jevu je zde proto, protože je to obava všech dietujících – opětovné zvýšení tělesné hmotnosti po její předchozí cílené redukci. Při omezení příjmu potravin, resp. energie, tělo považuje takové období za období „strádání“. Je to pro něj zátěž, zejména pro tukové buňky. Začne-li se člověk bezprostředně po redukci hmotnosti stravovat stejně jako dříve, nebo se nezačne více hýbat, jeho tělo si neprodleně začne tvořit zásoby na příští období „nedostatku“. Co kdyby zase nastaly horší časy. Také se zahájí růst, ale z pohledu zdraví a hmotnosti nežádoucí. Stane se opak zvyšování odolnosti, její snižování. Častým střídáním se pak stane, že ať jí člověk sebeméně, je stále tlustý či stále tloustne. Nejhorší bývá rychlé hubnutí, při kterém se člověk nezbavuje jen tuku, ale i svalové hmoty. Jenže právě svaly dokážou spotřebovat mnohem větší množství energie než tuk – v klidu i pětkrát více.

Jak z toho ven?

Pro mnohé otázka za milion. Nejprve si ukážeme, jak to často probíhá:

1. Zvyk: stravovací návyky jsme získávali odmala, dlouho; již víme, co nám chutná a co ne; známe postupy, jak si připravit něco k jídlu, nebo je zná ten, kdo nám jídlo připravuje, třeba v restauraci.

2. Co nepoužíváme, o to přicházíme: nepoužíváme zdravé potraviny a přicházíme o zdravé tělo, to chřadne; nepoužíváme svaly, ty ochabují; nepřemýšlíme, nevzděláváme se, a hloupneme; nevěnujeme se sami sobě, uvadáme atd.

3. Začínáme tloustnout: probíhá to nenápadně, nebolí to; v lepším případě to poznáme na oblečení; v horším případě na narušeném zdravotním stavu. Nejhorší je, když to zažívají již děti.

4. Přání: „bylo by to fajn, nemít nadváhu/nebýt obézní“; vybereme proto dietu, držíme ji, zhubli jsme; dosáhli jsme požadovaného stavu, anebo taky ne, ale už to nemůžeme vydržet; dietu ukončíme, konečně se můžeme zase „normálně“ najíst či „napít“; přání je pasivní – mělo by to jít nejlépe samo, ale ono ne!

5. Začínáme opět tloustnout: probíhá to nenápadně, občas něco bolí, hůře se pohybujeme; v lepším případě to poznáme na novém, větším oblečení; v horším případě na dalším zhoršení zdravotního stavu.

6. Jojo efekt: mělo by se s tím něco udělat; vybereme dietu, držíme ji, zhubli jsme; dosáhli jsme požadovaného stavu, nebo taky ne, ale už to nemůžeme vydržet; dietu ukončíme, jíme sice méně, tloustneme dále a jsme ještě tlustší! Tělo si pro jistotu udělá zase o něco větší zásoby.

Mohli a měli bychom to zkusit jinak.

1. Záměr: už toho máme dost (konečně), máme záměr, tím se dostává síla – musíme udělat zásadní změnu; nejdříve si to srovnáme v hlavě – do špatného stavu jsme se nedostali přes noc, ale postupně a „bezhlavě“, pohodlností, nepozorností k sobě samé/samému; potřebujeme změnit návyky, zlozvyky, rutinu (pomalu či o něco rychleji, jak je potřeba a situace dovolí) – potřebujeme změnit životní styl k lepšímu; životní styl se netýká jen stravy, ale i pohybu, psychiky, spánku, vztahů, zaměstnání atd.; buď si na změnu troufneme sami, nebo si zajistíme něčí pomoc; tloušťka či nemoci jsou připuštěním chaosu v našem těle – přitom víme, že pro uspořádání chaosu je potřeba čas a energie.

2. Závěr: neomezujme se dietami všeho druhu; najděme si trvalý nový životní styl, který nám nepřinese omezování, ale radost!

3. Začněme: Ale jak?

Seznamte se s tím, proč a jak se tloustne. Najdete tak snad odpověď.

17.1 Proč tloustneme

Pokračování je v knize.

Výzva pro betačtenáře

Pokud máte zájem stát se „betačtenářem“ knihy Impulzy k odolnostem, ozvěte se mi prosím na e-mail: milan.jirsak@gmail.com

Zdroje informací

Odkazy

Interní

Externí